Kristovo vzkříšení nás rozděluje

Všichni známe nadšení lidu při vjezdu Ježíše Krista před svátky do Jeruzaléma, poslední večeři s učedníky, nenávist lidu před Pilátem, úmrtí a uložení do hrobu, který je třetí den prázdný.

Dnes je již jisté, že Ježíš Kristus žil. Narodil se Marii. Údajně panně. Indicií pro její panenství je rozhořčení jejího snoubence Josefa, když zjistil, že jeho snoubenka je těhotná a on neví, s kým. Její panenství je možná dáno náboženskými představami tehdejší doby o spasiteli židovského národa. Pana počne a porodí syna. A nejspíš to byla dost fuška pro Hospodina, aby Josefa s Marií opět srovnal. (Mat 1,18-25)

Ježíšovo narození jsme si připomínali o Vánocích. Ježíš pak žil, od dětství udivoval svojí moudrostí a učil nás o Božím životě. Neučil nás, jak jsme dnes zvyklí v exaktních definicích. On vyprávěl poučné příběhy. Neučil nás žádnému náboženství, ani odborné teologii. Těm pozdějším nánosům nerozumíme dnes stejně, jako by tomu nerozuměli lidé tenkrát.

Máme před Velikonocemi, nejvýznamnějšími svátky v roce. Nadšený dav vítající Ježíše vjíždějícího na oslátku do Jeruzaléma jsme si připomínali na Květnou neděli. Jen pár dní stačí k tomu, aby stejný lid, ovládnutý farizei a židovskými zákoníky demagogicky, v jakémsi referendu, nenávistně odsoudil téhož Ježíše k smrti.

Ve čtvrtek před svátkem Pesah, oslavujícím odchod Židů z Egypta, usedá Ježíš Kristus se svými dvanácti učedníky k poslední společné židovské rituální večeři, kdy dává své tělo a svou krev za pokrm. (Luk 22,19-20) A hle, jeden z učedníků od večeře odchází, aby v zahradě Getsemanské za třicet stříbrných přátelským polibkem na tvář Ježíše, který se sem chodíval modlit, označil a vydal jej k mučení a na smrt. Jeden z dvanácti nejbližších! Nepatřím i já k té jedné dvanáctině společnosti?

Ježíš Kristus je celou noc vláčen po světských i církevních soudech, aby byl ráno krutě zbičován a pak vysmíván jako židovský král po naražení trnové koruny na hlavu a s rákosem v ruce místo žezla. Od desítek ran zmučeného a zkrvaveného jej místodržící Pilát vyvádí před lid. Co s ním? „Smrt!“, křičí zfanatizovaný dav, který jej ještě před několika dny uctíval jako svého krále. Pilát je překvapen nenávistí davu, nechce mít nic společného se smrtí nevinného, nechá si přinést lavor, umyje si ruce a posílá Ježíše na nejkrutější a nejpotupnější smrt pohrdaného otroka.

Ježíš Kristus před velkými svátky v pátek odpoledne umírá na kříži. Opuštěn lidmi, opuštěn Bohem.  (Mar 15,34  Mat 27,46)Všechny naděje Židů do Něho vkládané končí. On není židovský spasitel! On není židovský král! On není ten, kterého slibovali proroci! Všemu je konec! I slunce prý pohaslo při Jeho úmrtí. Ještě visel na kříži a rozděloval lidi. Jedni se mu vysmívali, jiní vnímali, že tento člověk byl opravdu spravedlivý (Luk 23,47) a byl opravdu Boží Syn. (Mat 27,54)

Josef z Arimathie sundal Ježíšovo tělo s kříže a uložil je do hrobu. (Luk 23,50-53  Mar 15,42-47  Mat 27,57-61) Sobota je pro Židy dnem naprostého klidu. A tak až ráno po sobotě šly ženy s vonnými mastmi ke hrobu, aby Ježíšovo tělo pomazaly, ale hrob našly prázdný. Byli tam dva muži ve svátečním, kteří se jich ptali: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (Luk 24,1-7  Jan 20,1-10)

Vyděšené ženy to oznámily ostatním. Petr s Janem vyběhli k hrobu jako první. Ježíšův hrob je opravdu prázdný! (Luk 24,12) Tu se Ježíšovi učedníci rozpomenuli na slova, která pronesl dříve: „Ubíráme se do Jeruzaléma, kde se naplní všechno, co napsali proroci o Synu člověka. Bude vydán pohanům, budou se mu posmívat, tupit ho a na něj plivat. Zbičují ho, zabijí ho, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Konečně porozuměli tomu, co bylo řečeno dříve. (Luk 18,31-34) Od té doby křesťané slaví každou neděli jako den vzkříšení.

Jaké jsou základní křesťanské pravdy, kterým bychom měli věřit, pokud se chceme počítat mezi křesťany? Podle základní nauky katolické církve po druhé světové válce jich bylo v Cyrilometodějském kancionálu (1953) uvedeno šest.

Bůh je jeden. To spojuje židy, křesťany i muslimy. Přesto je to pro svobodomyslného člověka otázka. Je Bůh? Není Bůh? Tvoje odpověď závisí na tom, co ti bylo v tvém dětství s láskou vloženo do srdce. Buď věříš, že Bůh je nebo věříš, že Bůh není. Asi to nebude to nejpodstatnější, co rozděluje lidi. Svobodně řeknu možná kacířskou myšlenku: Třebas to není ani pro Boha to nejdůležitější. Naše představa o Něm by člověka neměla nesmiřitelně rozdělovat, ale spíše spojovat v dialogu.

Bůh je nejvýš spravedlivý. To má své úskalí. Bůh je Láska, Pravda a Život. Bůh je nejvyšší Dobro. Ale my máme zkušenosti se Zlem. Kde se bere Zlo? Pro Voltaira to bylo důkazem, že Bůh neexistuje, jestliže všemohoucí Bůh dopouští Zlo. Tyto problémy řeší teologický obor teodicea. A záleží na nás, jak se s těmito problémy popasujeme. Nesmíme však před nimi zavírat oči a dělat, že neexistují.

Bůh je ve třech osobách. Bůh Otec, Stvořitel, Bůh Syn, Vykupitel, a Bůh Duch Svatý, Obnovitel. Podle muslimů křesťané mají tři Bohy, a proto nevěří v jediného Boha. Trojice Boží? To se pochopit nedá. Tři jablka přece nejsou jedno jablko. Je to nepochopitelné? Je! Ale časem to můžeš přijmout i přes tu nepochopitelnost. Hlavně se s tím netrap. Marně se s tím trápili mnohem chytřejší před tebou. A byli to i vzdělaní teologové a církevní hodnostáři.

Bůh tak miloval člověka, že se stal člověkem. Narodil se z Marie jako Ježíš, Syn Boží, učil nás a pro nás zemřel na kříži, aby nás spasil. A narážíme na další problém: Co je to spása? Pro Židy spása znamenala především záchranu národa. Ježíš přináší pro nás osobní spásu každého člověka v životě s Bohem po našem životě pozemském. Pro dnešního člověka je to nesrozumitelné a většinou to pro něho podstatné moc není. Hloubku těchto slov asi plně nepochopíš do konce svého života, ale prožiješ ji, pokud alespoň máš rád lidi.

Lidská duše je nesmrtelná. Tak to dnešní člověk většinou nebere vůbec. Co to je duše? Vidět to není, sáhnout se na to nedá, tak to neexistuje! A když nemám duši, nepotřebuji osobní spásu ve věčném životě. Ale vypomožme si Sigmundem Freudem, který vnímá rozpory mezi Id, mým tělem, Superego, mým duchem, a mým Ego, mou duší. A možná již nebude pro tebe tak obtížné přijmout nesmrtelnost našeho jájství.

Boží Láska je ke spasení nezbytná. To už pro mne problém není. Bez Boží Lásky a bez lidské lásky, která je obrazem Boží Lásky, si já život představit nedokážu. A ani bez tvořivé lásky nemohu být normálním člověkem ani věrohodným obrazem Božím.

Ale vraťme se k velikonočnímu prázdnému hrobu. Umučený mrtvý Ježíš v něm není. Jak je to možné? Někdo ukradl Jeho tělo? Tradovalo se to od těch dob až do dneška. (Mat 27,62-66  Mat 28,11-15) Jiní se rozpomenuli, že řekl, že třetí den vstane z mrtvých, že bude vzkříšen. To dodnes tradují křesťané.

A tak tento Ježíšův prázdný hrob nás rozděluje dodnes. Věříš, že Bůh je všemohoucí a že vzkřísil Ježíše Krista? Pak jsi věřící křesťan a máš oprávnění slavit neděli.

Radostné Velikonoce a radostné znovuvzkříšení k novému životu!