Dvě cesty důvěry Bohu

Přírodní a sociální vědy staví na objektivní empirii, kdežto teologie staví na odedávna platném axiomu „Bůh jest“ a na subjektivní empirii.

Poznání v přírodních vědách začíná intuicí, přes subjektivní empirii, která je objektivizována experimentem. Subjektivní empirii v teologii nelze objektivizovat experimentem, protože na Boha si nemohu sáhnout. Proto přijímáme odedávna známý axiom „Bůh jest“.

Konfirmace axiomu „Bůh jest“ se ve většině náboženství děje cestou opakování náboženských pravd, o kterých se nediskutuje. Jde o pravidelné modlitby, ve kterých opakujeme základní postuláty naší víry. V Katolické církvi jde o klekání třikrát denně, o četbu breviáře v kněžských hodinkách, pravidelné scházení se ke společným modlitbám v klášteře, modlitby Růžence a Křížové cesty, a hlavně pravidelná účast na mešní oběti.

Prožili jsme sekularizaci této cesty v opakování ideologických tezí za nacismu a komunistického socialismu. Opakovaná lež se stává pravdou. To nás sice vyučilo v nedůvěře k této cestě, ale v podstatě jí stále užíváme i v současné marketingové propagaci. Tato sekularizace nám však přinesla nedůvěru k přijímání víry touto cestou.

Nedůvěře Církvi napomohlo pronásledování věřících nacisty a především komunisty, rozbití jednoty všech církevních a náboženských společenství udržujících si svoje vnímání světa a organizovaný pseudovědecký útok na víru člověka, který trvá dosud. Důsledkem je odklon od náboženských postulátů a teologických dogmat s individuálním hledáním Boha bez komparace s teologií.

Je zde však ještě druhá cesta k Bohu, která je v dnešní době aktuální. Jde o osobní subjektivní empirii, kterou si potvrzujeme odjakživa platný axiom „Bůh jest“. Ano, na Boha si nesáhnu, Boha nikdo neviděl, ale přesto Jej mohu vnímat v soukromém ztišení nebo při společných aktivitách. Nic nového! Tato cesta tu byla od počátku lidstva.