Psychosomatická medicína

Položme si otázku, proč se psychosomatikům nedaří stát se plnohodnotným oborem medicíny, a pokusme se hledat na tuto otázku odpověď. V jakém případě může mít psychosomatická medicína místo na medicínském slunci?

Byl jsem na přednášce z psychosomatiky, na které si autorka přednášky stěžovala, že ostatní specialisté odmítají psychosomatickou medicínu vzít jako speciální obor. Její přednáška však byla dostatečnou odpovědí.

Po Listopadu žijeme ve zvláštní době, kdy do medicíny pronikají nejrůznější nevědecké obory. Nemyslím tím jen, že dostávají zelenou nejrůznější léčitelé, kteří naprosto nemají nic společného s exaktní medicínou, a v lepším případě se alespoň opírají o empirii, pokud jejich léčebné vzorce nevycházejí přímo z nejrůznějších vymyšlených základů a teorií neodpovídajících našemu přírodnímu poznání. Nejsmutnější je, že někteří politici tyto praktiky vydávají za medicínské obory a nutí zdravotní pojišťovny, aby tyto úkony proplácely. To je pak další nemedicínský byznys na poli medicíny.

Psychosomatické myšlení je již odedávna součástí všech medicínských oborů, pokud si uvědomujeme, že každé onemocnění je nejen onemocněním tělesným, ale že je též ovlivňováno naším duševním životem a mezilidskými i sociálními vztahy.

Byl jsem překvapen, že každé onemocnění má svojí složku tělesnou i duševní, a platí to i o zhoubných onemocněních. Opakovaně jsem byl svědkem toho, že úmrtí může pacient oddálit z duševních pohnutek. Ale stejně tak jsem byl opakovaně svědkem toho, že pacient umíral ze svého rozhodnutí. Tělesný zdravotní stav jeho úmrtí nezdůvodňoval.

Patří sem takové divné zkušenosti. V nemocnici nám zemřel pacient, u něhož nebyla nalezena příčina onemocnění. Po pitvě jeden kolega tiše prohlásil: „On simuluje i po smrti.“

Měl jsem 80letou tetu v nemocnici. Na dotaz, co je jí, dostal jsem od personálu odpověď, že nemají pro ni diagnózu, že ji propustí domů. Tak jsem klidně za ní zašel na pokoj s tím, že se zase vrátí ke své rodině a pomůže jim. Odpověděla mi, že už nechce. Hodinu po mém odchodu zemřela. Pak jsem se dověděl, že každý den ráno vstávala ve čtyři hodiny, aby rodinu vypravila do práce, a každý večer šla spát v deset hodin, když po ulehnutí rodiny uklidila kuchyni. Tak jsem vlastně z neznalosti zabil svoji tetu. Takovýmto způsobem příčinou smrti býváme často pro nedostatek empatie.

Pravým opakem toho je, když jsme se od příbuzných dověděli, že naše 104letá kmotřička v nemocnici umírá. Přišli jsme na pokoj a zkoprněli. Vpravo od postele 80letá dcera v černém, vlevo od postele 60letá vnučka v černém. Kmotřička poslušně nehnutě ležela se sepjatýma rukama. Po chvíli se moje žena rozkoukala, nahnula se k umírající a začala na ni mluvit: „Kmotřičko, co nám to tu děláš…“ Po chvíli kmotřička otevřela oči, začala si povídat, druhý den šla domů a spokojeně žila ještě další čtyři roky.

Mnohému z nás se několikrát přihodilo, že přišel k nechodícímu pacientovi, omrknul situaci a povídá: „Vstaňte a jdeme!“ A rodina stála v němém úžasu, že pacient chodí. Naopak jsem potkal sedmnáctiletou dívku, která svévolně přestala chodit. Všechna odborná vyšetření byla v normě. Nikdo jí neřekl: „Vstaň a choď!“ Vzhledem k pubertě by možná byl neúspěšný, ale nikdo se o to nepokusil. Tak ji dodnes vozí na vozíku po domově důchodců.

Patří sem i zkušenost mnohých kolegů, že ateroskleroticky duševně rozpadlý člověk je „nesmrtelný“. Pokud o něho pečujeme, žije léta. Jí, kaká, nemyslí. Neví, kdy odejít. Neuvědomuje si to, že může být někomu na obtíž.

Empirická zkušenost, že člověk umírající na rakovinu si dokáže prodloužit svým úsilím život, je nám také známá. Poznal jsem člověka totálně „sežraného“ buňkami krvetvorby, kosti a uzle potažené kůží. Rozhodl se prožít poslední Vánoce se svojí ženou. Zemřel na svátek Jana Evangelisty. Často se lidé nějakou chorobou odsouzeni ke smrti rozhodnou, že se chtějí ještě něčeho dožít. A dožijí se. Jeden pacient, opět s pokročilou rakovinou, se rozhodl, že se dožije maturity svého syna. Radoval se s ním z maturity a za dva dny spokojeně zemřel.

To vše uvádím, abychom se na problematiku nemocí dívali v plné šíři, a neomezovali se jen na technické myšlení, ve kterém jsme byli vychováni. Příčina nemoci není jen tělesná, ale i duševní a sociální. Někdy tkví v porušených interpersonálních vztazích, ale někdy i v porušených intrapersonálních vztazích.

A u toho bych se zastavil. Východoasijská náboženství vedou člověka k harmonizaci se svým vnitřním i vnějším světem, což pro nás může být také cesta k úzdravě. Sigmund Freud rozlišuje v člověku tři komponenty Ego (Já), Id (tělo) a Superego (souhrn společenských norem), které se mohou dostávat do vzájemného konfliktu protichůdných zájmů. Pozoruhodné je, že již před dvěma tisíci lety svatý Pavel ve svých listech popisuje stejné kategorie, jen je pojmenovává pojmy duše, tělo a duch.

Nebudeme se zabývat tím, že Sigmund Freud musel vytvořit nový jazyk, ve kterém komunikoval se svým pacientem, aby jej mohl uzdravit. Jde mi o uvědomění si toho, že člověk není vždy harmonický monolit a že tyto komponenty popisované Freudem nebo svatým Pavlem a jejich vzájemné konflikty mohou být zdrojem nemocí. A nejen psychických. Patří sem ku příkladu bolestivá záda neovlivnitelná manuální medicínou a fyzikální terapií, protože příčina není tělesná.

Do medicínského myšlení mohu vztahovat i prostou lidovou moudrost, které mohu využívat k diagnostice. Příkladem mohou být výrazy “někdo nebo něco mu leží v žaludku“ a můžeme mít zdroj žaludečního vředu, nebo „nese to na svých bederech“ a můžeme mít příčinu obtíží od páteře. Takových příkladů je mnoho.

Po tomto delším úvodu si položme otázku, kdy psychosomatická medicína může být medicínským oborem a kdy je prostou pavědou.

Psychosomatická medicína všechny tyto problematiky bere vážně a uvědomuje si, že nemoc je porušení nejen vztahů fysických, ale i vztahů duševních a společenských. Proto si někdy dělá nárok na označení „celostní medicína“, které spíše patří kvalitnímu praktickému lékaři nebo psychosomaticky myslícímu specialistovi.

Pokud si takto komplexně uvědomujeme medicínskou realitu a zůstáváme na exaktních postojích, ať již to teprve vychází z empirie nebo to ověřujeme experimenty, taková psychosomatická medicína je svým kvalitním přístupem jako součást školní medicíny. Možná, že nemusí být samostatným oborem, ale jako cesta myšlení v jednotlivých oborech má své opodstatnění.

Pokud do psychosomatické medicíny budu vkládat svoje invence bez ohledu na empirii nebo experimenty, budu vkládat svoje schémata a vzorce, které budou jen ohromující prostředek komunikace s pacientem, pak je to samozřejmě málo a nejsem oprávněn se dožadovat ani samostatného oboru ani samostatné cesty myšlení.

Ale i psychosomatik, který vidí příčinu nemocí pouze v interpersonálních či intrapersonálních vztazích a nic jiného neuznává, se také dostává na scestí ve svém myšlení. Ano, na člověka musíme hledět komplexně. Ale skutečně komplexně! V celé šíři lidského bytí.