Jak vrtkavá je láska člověka

Jak řekli proroci, Ježíš vjíždí na oslátku do Jeruzaléma. Obyčejní lidé mu vzdávají hold, vítají jej s palmovými ratolestmi a provolávají mu slávu.

Ve čtvrtek Ježíš naposledy svobodně povečeří se svými nejbližšími, ustanoví nejsvětější svátosti. Po večeři se jde jako obvykle pomodlit na Olivetskou horu, kde jej Jidáš označí svým polibkem pacholkům židovské velerady. Ježíš je spoután a odveden před náboženský soud na shromáždění velekněží, zákoníků a starších, kteří měli zájem se ho zbavit. Zde Ježíš přiznal, že je Syn Boží. Velerada rozhodla, že jde o rouhání a že Ježíš je hoden smrti.

Proto byl odveden k civilnímu soudu před jeruzalémského říšského místodržícího Piláta. Zde židovští velekněží a zákoníci Ježíšovu kauzu posunují do civilní roviny, že se Ježíš prohlásil židovským králem a tím tak ohrožuje integritu římské říše.

Pilát hledí na mlčícího Ježíše, který se z nejrůznějších obvinění nevytáčí jako ostatní obviňovaní u soudu. Je přesvědčen, že Ježíš římského císaře nemůže ohrozit, a odmítá, aby Ježíšova krev ulpěla na jeho rukou, proto si nechává přinést mísu s vodou a symbolicky si myje svoje ruce. Nabízí každoročně udílenou císařskou milost, že jim propustí jednoho vězně, nabízí, že propustí tohoto židovského krále nebo mordýře Barnabáše.

Chtějí propustit mordýře Barnabáše. A co tedy s Ježíšem? A shromážděný lid vyhecovaný svými vůdci volá: „Ukřižuj ho!“ Tak volá tentýž lid, který před několika dny provolával Ježíšovi slávu. Pilát vidí a slyší nesmyslnou nenávist. A tak se znovu ptá: „Co vám udělal tak zlého?“ Odpověď s fanatickou nenávistí se stupňuje: „Ukřižuj ho!“

Požadují pro Ježíše tu nejdrastičtější popravu, požadují smrt pro nebezpečné otroky, smrt po přibití na kříž. Před Pilátem stojí obyčejný člověk hnaný nenávistným davem na nejpotupnější smrt. Vždyť jej nedokáží ani řádně obvinit před soudem! Snad bude davu stačit, když jej nechá zbičovat.

Vojáci Ježíše přiváží ke sloupu a řežou do něho důtkami s železnými kuličkami s háčky. Když je zcela vyčerpaný s rozdrásanou krvácející kůží, posadí ho, přehodí přes něj rudý, jako královský háv, na hlavu mu umístí trnovou korunu, do ruky dají rákos a vysmívají se mu, že je židovský král.

Pak Pilát předvede takto zbídačelého Ježíše, krvácejícího z mnoha ran, nenávistnému davu,  v rudém plášti a s trnovou korunou. Snad jim to bude stačit. To byl člověk, pokud byste tak zbídačeného Ježíše nepoznávali. Ale vyhecovaný, nenávistný dav řve: „Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“ Pilát na Ježíši žádnou vinu nenalézá a chce ho propustit. Židé však křičí: „Když ho propustíš, jsi nepřítel římského císaře!“ Pilát se diví: „To mám ukřižovat vašeho krále?“ Ale velekněží s davem křičí: „Nemáme krále, uznáváme jen římského císaře!“ A ve své nenávisti jsou ochotni si stěžovat do Říma. Pilát by přišel o místo. A tak vydá rozkaz k ukřižování…

Člověk se od té doby nezměnil. I dnes je schopen vynést na svých bedrech politika do mocenské pozice, by jej v krátké době potupil a zničil. A nejen politika. Kohokoliv. Lékaře, hokynáře…