Katolická církev a dogmatika

Tak jako matematika má své axiomy vytyčující matematice hřiště, tak každá víra má svá dogmata, která určují, o jaké náboženství se jedná. Katolická víra je obzvláště na dogmata bohatá.

Dogma je pro náboženskou víru axiom, který odlišuje jednotlivé víry od sebe. Dogmata v Katolické církvi určují koncily. První takový koncil je popsán již ve Skutcích apoštolských, kdy svatý Petr, první hlava Církve, ve sboru apoštolů rozhoduje, že poslání Ježíše Krista je nejen pro Židy, ale i pro všechny pohany.

Křesťanská víra je postavena na axiomech, bez kterých není křesťanství křesťanstvím. Jde o jakési základní pravdy: 1. Bůh je jeden. 2. Bůh je nejvýš spravedlivý. 3. Jsou tři božské osoby. 4. Bůh se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil. 5. Duše lidská je nesmrtelná. 6. Láska Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba.

Dogmata jsou prohlašována na církevních koncilech a určují správný směr náboženství. Dogmata jsou ale také mezníky, které štěpí Církev na jednotlivé denominace. Tato dogmata dnes brání sjednocení křesťanských církví.

Z dnešního pohledu je zvláště problematické dogma o neomylnosti papeže. Proč? Protože všechna prohlášení papeže ex cathedra, kterými jsou i jeho encykliky, se stávají pro věřící pravdivé a závazné. Jenže jsou encykliky, které se dostávají do sporu s exaktním poznáním.

Postmoderní doba nás vede k relativizaci našich pravd a tedy i k relativizaci církevních dogmat. Církev rozlišuje několik stupňů závaznosti dogmat. Ale to nestačí. Dogmata jsou nadále tím, co brání sjednocení Kristovy Církve.

 Jenže revize dogmat katolickou církví je pro ni problematická. Jde o určení, které axiomy jsou pro Církev platné. A to je velmi rizikové. Sjednocení v jediné Kristově církvi je koncem katolické církve. Pro současné postmoderní intelektuály to problém víry není. Ale pro Církev to problém je.

Vzpomeňme jen dopad výzvy papeže Františka ohledně milosrdenství a lásky Boží k homosexuálům. Podle toho lze soudit, že racionální přístup k dogmatice může být koncem dnešní katolické církve, i když třeba v zájmu jediné Církve Ježíše Krista, která zde pak může přetrvat do skonání věků.

Papež František by mne tímto přístupem nepřekvapil, protože z něho je cítit v každém slově i každém gestu úsilí o návrat katolické církve do područí Ježíše Krista. Vše, čím se Církev vzdaluje Ježíši Kristu, by nejraději zrušil. Zatím usiluje o znovupostavení Církve v Boží Lásce a milosrdenství.

Jenže to na nás laicích, na prostých věřících, naštěstí nezáleží. To je věcí teologů, kteří se o své teologické pravdy musí pohádat sami. I když i v zájmu nás všech. My obyčejní křesťané nechme náboženské spory teologům a sami se otevřme Ježíši Kristu.